Žena seděla a upřeně dívala do okna. Chlapec vedle ní ji snadno zatáhl za rukáv. Jeden krát, druhý, třetí … nereagovala.
Venku pršelo a po okenním skle stékaly dlouhé modré kapky. Chlapec jí stále něco říkal, jako by ji o něčem přesvědčoval. Náhle se prudce otočila od okna k němu, přitáhla ho k sobě s rukou, za kterou ji nejprve potahoval, a zasyčela mu do tváře:
,, Co zase chceš? “”
Dítě se zajaklo.
,, Tak co chceš, se ptám! Co stále chceš? Nevíš mluvit ?! Co chceš no? Neotravuj! K ničemu mi nejsi! ”
Chlapec se na ni zadíval a mně se zdálo, že se mu třese hlava. Nebo jsem se možná třásl já sám. Pamatuji si, že moje první myšlenka byl: ,, To opravdu toto říká matka svému dítěti? Proboha, na koho myslí, když mu toto říká? ”
,, Nemůžu tě ani vidět! “Zašeptala znovu.
,, Vždyť ho zabíjíte! “Řekl jsem ale nikdo mě neslyšel.
Lidé na sedadlech kolem seděli a dívali se, jako kdyby se nic nepřihodilo. Já jsem seděl a nedokázal jsem se ani pohnout. Chlapec neplakal. Žena odstrčila jeho ruku a znovu se otočila k oknu. On už od ní nic nechtěl, díval se na podlahu a tiše mlčel.
A já jsem toužil vstát a před všemi těmi lidmi tu ženskou prostě roztrhat na kousky a zakřičet: ,, Co jsi za na nic matku! Ty špatná potvora! Zabíjíš vlastní dítě! ”
Přísahám, že jsem to chtěl udělat. Ale přítomnost toho malého mi v tom bránila. Zavřel jsem oči a zhluboka jsem dýchal, abych se uklidnil. Když jsem je otevřel, uviděl jsem bonbon.
Nějaký student natahoval ke chlapci ruku. Přisunul mu ji až před obličej a řekl: ,, Na, vezmi si. ”
Chlapec si vzal. Mládenec mu vzápětí podal ještě jeden bonbon. Po malém zaváhání si chlapec vzal i ten.
Co se dělo potom, bylo tak dojemné, že i mně, dospělému chlapovi, vstoupili slzy do očí.
Chlapec se do bonbónů nepustil ale dotkl se matčiny ruky. Ona se k němu otočila až po chvíli a vypadalo to, že mu chce jednu vrazit. Ale on jí podával bonbon.
Dívala se na něj, na bonbon a hned bylo zřejmě, že nechápe. Strčil jí bonbon do ruky. Ona mu ho vzápětí vrátila jako kdyby ji pálil.
,, Já nechci! “Řekla.
Dva bonbóny ležely v chlapcových rukou. On nadále k ní natahoval ruku.
,, Sněz je sám! “Řekla mu a dodala: ,, Já opravdu nechci!”
Chlapec jí tedy položil bonbon na koleno …
Nikdy nezapomenu na tu pauzu. Na tu dospělost. Během několika minut se před mýma očima stal z chlapce dospělý muž a ze špatné naštvané mrchy pěkná mladá mam. Alespoň já jsem to tak vnímal.
Mlčela. Velmi dlouho mlčela. A dívala se na něj tak, jako kdyby ho viděla poprvé.
Pak ho objala. On ji také objal, rozbalil bonbon a podal jí ho.
Umíte si to představit?
To byl šok číslo dvě, i když zas trochu jiný.
Říkal jsem si: ,, A ty jsi tu čupíš jako pan spravedlivý, chceš vstát a roztrhat ji na kusy rovnou na místě. Nedosáhl by si ničeho, pouze scény a nadávek. Ale ten malý chlapec jako nějaký mudrc na to šel úplně jinak, moudře. A cítil jsem ten moment až do hloubky duše a srdce. A bylo mi fakt do pláče a vůbec se to nestydím říct. Podíval jsem se na mladíka, který mu dal ty bonbony, a pak mě napadlo, že možná mu nedal dva bonbóny jen tak náhodou … Člověk se stále učí. ”
Matka a syn nyní seděli s hlavami nakloněnými k sobě a něco si říkali. Když jsem odcházel, poplácal jsem chlapce snadno po rameni, Chtěl jsem mu říct ,, děkuji “. Nevím, jestli to ještě někdo pochopil, ale na tom nezáleží.
Tuto lekci jsem si zapamatoval navždy. Museli však uplynout roky, abych ji pochopil úplně. Abych pochopil, co je to výchova. Bohužel zdaleka ne všichni dospělí to vědí. Že vychovávat se dá pouze příkladem. Ani křikem a natož bitím. Pouze vlastní příklad zabírá, nic jiného. Malý chlapec ten příklad ukázal. Své matce i mně. A věřím, že nás změnil.
