Když jsem oslavila své 35-té narozeniny, podívala jsem se do zrcadla, vystrčila bradu a řekla tomu ksichtu, který na mě hleděl, že je čas smířit se s tím, že já děti mít nebudu. Přesněji řečeno, už bych ani nechtěla ani kdyby bylo s kým, i když ani náhodou nikdo takový na obzoru nebyl.
Příběh této ženy
Tehdy jsem si nechtíc vzpomněla na první nebo druhý ročník základní školy, když jsme na hodině výtvarné výchovy měli nakreslit, čím chceme být.
Zatímco spolužačky ztvárňovali princezny a paní učitelky, já jsem nakreslila policistku. Už tehdy mi nešlo vidět sebe jako princeznu, ten odznak a sen o spravedlivosti, to mi bylo blíž.
Chtěla být policistkou
Spravedlnost, to bylo moje, Vinnetou a Oldschatterhand, náplast na srdce malého děvčátka, které se snažilo vypořádat s tím, že člověk, kterému říkám táto, je vlastně jen muž, bastard není žádné milé slůvko a moji sourozenci jsou jen polo pokrevní.
A tak jsem se vrátila ke svým knihám a snila jsem o dni když přijde můj skutečný táta, zprávy “no, no.no” tomu, ošklivému strýcové, jehož musím volat táto, co mi nadává do bastarda, když se napije.
Donese mi Horalky, pohladil mě po vláskách a svět bude opět spravedlivý.
Jenže, ten muž nikdy nepřišel
Snila jsem o romantickém muži, domě plných dětí a o tom, že někdo objeví mou krásnou duši. Neboť nějak se mi nezdálo, že jsem pěkná, přece jen ten to slovíčko “bastard” zanechalo své stopy na mém sebevědomý.
V noci se pravidelně opakoval sen, ve kterém jsem zmeškala vlak, nebo jsem na něj utíkala až mi plíce šli prasknout a sotva jsem ho stihla. V tom jsem se probudila celá zpocená.
A tak jsem se vrhla do práce, světa čísel, propočtů a kalkulací, kde jsme kolik vyrobili, jestli se nedalo víc. Byla jsem svobodná, bezdětná, procestovala kus světa, a konečně jsem se vzpamatovala z levného románku, který mi rozmetal sebevědomí na cáry.
Bezesné noci během kterých jsem si přehrávala slova svého ex, začali ustupovat a namísto pláče, jsem se opět dokázala těšit ze života.
Chodila jsem na dlouhé procházky, běhala jsem, plavala, což mělo blaho vliv na mé tělo a cítila jsem se dobře, a konečně jsem vypadala dobře. Vrhnout se do dalšího vztahu bylo to poslední, co jsem chtěla.
Věděla jsem, že do 50-60ky to pohodě zvládnu. Budu pracovat, aktivně sportovat, věnovat se tomu co mě baví. Jen, kdyby nebyly ty blbé svátky, které je třeba trávit s rodinou.
Protože jsem poměrně často chodívala na hlavní stanici a setkávala se v zimě u staré babky bez domova, vždy mě otřáslo.
Jednak od soucitu a jednak od strachu, že toto mohu být já za 40 let.
Jediný rozdíl mezi námi bude, že já jsem o dvě hlavy vyšší.
Sem-tam, večer po práci jsem si uvařila kafe a nechala volný průběh své sebelítosti, že já děti nikdy mít nebudu. Přitulila jsem si svou kočičku a čekala, kdy mi vyroste bradavice na nose.
Osudová láska
Čtyři měsíce po mých 35 narozeninách, jsem potkala svou osudovou lásku. Tak moc se mi nechtělo jít na tu první kávu, ale přemohla jsem se, jen aby do mě kámoši nerýpali, že se vyhýbám randění.
Byla jsem si jistá, že zas budu pít horkou kávu až mě bude hrdlo pálit, abych se vymluvila na spěšný telefonát.
Nemusela jsem, dokonce jsem si dala pizza ŠTANGL, tedy snědla jsem ty jeho.
Nyní mám 37 ku na krku a vedle mě odfukuje mé zdravé a krásné miminko. Vdala jsem se, přestěhovala, sekla z robotami a věnuji se jen dcerce.
Naskočila jsem do vlaku, který mi ujel. A je to ta nejkrásnější cesta, životem.
