V dětství jsme jezdili v autech bez bezpečnostních pásů a airbagů. Lahvičky s léky neměly bezpečnostní uzávěry, dveře často nebyly zamčené a skříňky nebyly zamčené vůbec.
Naše dětství
Vodu jsme pili z pítka na rohu, ne z plastových lahví. Nikoho by ani nenapadlo jezdit na kole s helmou. Ta hrůza!
Strávili jsme hodiny sestavováním nejrůznějších vozítek z lopatek a koleček od kočárků, a teprve když jsme se řítili z kopce, vzpomněli jsme si, že na nich nemáme brzdu.
Teprve když jsme takto několikrát vletěli do trnitých šípkových keřů, uvědomili jsme si, že bez brzd to není ono.
Ráno jsme vyrazili z domu a po škole jsme si hráli někde venku. Vraceli jsme se domů, když se rozsvítily první lampy. Celý den nikdo nevěděl, kde jsme. Mobilní telefony neexistovaly.
Byli jsme nesmrtelní
Občas jsme se pořezali, zlomili si nohu nebo si vyrazili zub, ale nikdo nás nežaloval. Prostě se to stalo.
Nikoho ani nenapadlo, že to není výhradně naše vina. Vzpomínáte si? A kolikrát jsme se poprali a chodili s modřinami! Ale nevěnovali jsme jim pozornost.
Cpali jsme se buchtami, lízali zmrzlinu a pili limonádu, ale nikdo z nás nepřibral, protože jsme věčně někde lítali a hráli si.
Neměli jsme play stationy, počítače, 165 kanálů satelitní televize, cédéčka, mobily, tablety ani internet.
Kamarád s televizí
Na filmy jsme se chodili dívat k tomu, kdo měl doma televizi – tehdy ještě neexistovala ani videa. Ale měli jsme kamarády.
Chodili jsme s nimi ven. Jezdili jsme na kolech, házeli větve do proudu potoka nebo řeky, stavěli rybníky a bahenní přehrady, hráli si na honěnou, seděli na lavičkách v parku nebo na zábradlí u školy a povídali si o všem možném.
Když jsme si chtěli s někým promluvit, prostě jsme k němu šli, zazvonili nebo zaklepali, otevřeli dveře… To je všechno!
Žádné povolení, žádný doprovod, žádná ochrana! Sami v tom krutém a nebezpečném světě!
Jak jsme to vůbec mohli přežít?
Hráli jsme vybíjenou s míčem nebo hokej s hokejkami a starými teniskami, zvonili jsme na cizí zvonky, chodili jsme do cizích zahrad trhat jablka a hrušky, polykali jsme třešně i s peckou, a kupodivu nám ta pecka v žaludku nerostla.
Každý se alespoň jednou pokusil přihlásit do fotbalového nebo hokejového týmu, děvčata do gymnastiky… ne každý se tam dostal.
Naučili jsme se vyrovnat se zklamáním. Naše činy byly naše vlastní. Byli jsme připraveni nést následky. Nebylo se za koho schovat.
Naše generace dala světu mnoho lidí schopných riskovat, zvládat problémy a vytvářet něco, co tu předtím nebylo, co neexistovalo. Měli jsme možnost volby, právo riskovat i selhat, měli jsme odpovědnost a naučili jsme se s tím vším vyrovnat.
