“Jmenuji se Ivas. Mám 12 let. Miluji své rodiče, ale zároveň z nich mám strach. Vždy mě bijí, ale nevím proč …

Ráno jsem se vzbudil a šel do školy. Učil jsem se dobře, učitelka mě milovala a já miloval celou třídu … Víte, nemám žádné přátele. Přes přestávky sedím ve třídě a hrám se s tužkou. Nikdo se se mnou nechce kamarádit. Vždy jsem se snažil někoho oslovit a skamarádit se, ale oni na mě křičeli: “Jdi pryč, podivín!”

Víte proč jsem podivín? Měl jsem na tváři velkou jizvu od otcova úderu a vždy jsem chodil ve stejném oblečení. V modrých vybledlých džínách, světle červeném tričku a vyšlapané botách.

Nebral jsem to negativně, protože jsem měl všechny rád.

V ten den jsem po vyučování šel do šatny, vzal jsem si starou podzimní bundu a šel jsem ven.

Zima, vánice, třásl jsem se od chladu a sotva jsem chodil. Najednou se na mě někdo vyřítil a strčil mi hlavu do závěje. Slyšel jsem, jak říkají: “Ty příšera! Nikdo tě nepotřebuje, si bezdomovec! ”

Pak mě kopali do nohou, rukou, zad … pak odešli.
Plakal jsem … ne proto, že byla zima, ale proto, že nemám přátel.

Pak jsem přišel domů a maminka mě začala tahat za vlasy: “Kde jsi byl ?! Jak to vypadáš? Idiot! Nebudeš mít večeři, jdi do svého pokoje! ”

Potichu jsem vešel do pokoje a sedl jsem si. Jsem zvyklý na bití … když mě neobjímal a neříkají hezké slova. Usnul jsem … v mokrém oblečení a hladový.

Pak jsem se začal špatně učit, ničemu jsem nerozuměl … můj otec mě za to zbil, jednou mi tak tvrdě bouchl po rukách, že mi znecitlivěl prst a od té doby jsem s ním už nepohnul …

Dny plynuly a jednoho dne mě začalo bolet srdce. Máma a táta nedělali nic, vše bylo jako obvykle. Víte co jsem si v noci přál? Velmi jsem chtěl, aby moje srdce přestalo bolet … protože jsem nechtěl rozrušit svých rodičů … Velmi jsem je miloval, upřímně, velmi.

Na druhý den ve škole jsme byli požádáni, abychom ve třídě nakreslili obrázek: “Můj sen”.

Všichni kreslili auta, rakety a panenky, ale já ne. Protože jsem to nechtěl … chtěl jsem dobrou mámu a tátu … a nakreslil jsem rodinu. Máma, táta a jejich syn, šťastně hrající společenskou hru. Během toho, jak jsem kreslil, jsem potichu plakal …

Když jsem přišel na řadu, abych třídě ukázal obrázek, všichni se mi smáli.

Šel jsem k tabuli a řekl: “Mým snem je rodina. Ukázal jsem obrázek a všichni se začali smát.

Nedokázal jsem nic říct a pouze jsem přes slzy tiše vyslovil: “prosím, nesmějte se mi … je to můj sen … bijí mě a nemají rád … prosím vás, nesmějte se mi … chci, aby tak jako vás, i mě máma a táta políbili a objali … pokaždé po škole se zastavím a sleduji, jak vás vaši rodiče vyzvednou a šťastně jdete domů. Mě nikdo nepotřebuje, vím … (rozplakal jsem se ještě více) … nemám prst a nejsem pěkný, spíše odpudivý. Ale to není moje chyba, upřímně. Mám své rodiče velmi rád a nechci je zklamat … prosím, i když si ze mě budete dělat srandu, nebijte mě.

Učitelka se zdržela slz a jen pár lidí mi opravdu rozumělo, ale i tak se stále vysmívali.

Jednoho dne jsem dostal ve škole dvojku z ruštiny. Bál jsem se jít domů … zklamal bych svou matku.

Ale neměl jsem kam jít a tak se máma dozvěděla o dvojce a vše se začalo znovu …

Chytila ​​mě za bolavý prst a hodila mě na zem … Narazil jsem nohou do židle. Pak jsem si dvakrát udeřil hlavu.

Po bitvě jsem ležel na podlaze, na boku a nemohl jsem vstát. Necítil jsem ani prst, ani nohu. Moje matka někam odešla a nechala mě tak … Vytáhla jsem z kapsy koláčky a začal jsem je potichu jíst. Bál jsem se. Přistoupila a řekla: “Tolik jsme tě vychovávali a nic nedokážeš udělat. Ať přijde tvůj otec a on ti dá! “Stihl jsem jen říct:” Mami, netřeba, budu v pořádku “a přišel otec.

Když se dozvěděl o dvojce, chytil mě za ruku a začal jí třást, pak mě udeřil do obličeje a nohou … Padl jsem a nic si nepamatoval …

Probudil jsem se v nemocnici a viděl jsem, že nemám vůbec prst … Podíval jsem se z okna a byl jsem smutný … Přišel Nový rok a všichni spěchali … jako matka objímá svého syna a líbá ho. Víte proč jsem plakal? Protože jsem nevěděl, jak vypadá mamkiných úsměv a její polibek … nevěděl jsem, jaké to je obejmout mámu … tátu

Právě mě zbili, ale i přesto jsem v sobě měl lásku. Moje učitelka ve škole mi uvařila čaj, trochu se mnou hrála … je to moje kamarádka.

Uběhlo šest měsíců. Začal jsem se lépe učit, ale nic se nezměnilo. … jednou jsem nechtěně vylil čaj a znovu mě zbili … Najednou mě bolelo srdce a řekl jsem mámě: “Mami, maminka, bolí mě srdce.”

Byl jsem znovu v nemocnici a moji rodiče za mnou vůbec nepřišli … Bylo mi řečeno, že přijdou, ale nepřišli …

Ale vzdali se mě. A já jsem je tak miloval … Miloval jsem je všechny … ”

Chlapec zemřel o dva dny později … na jiné zranění. Když ho našli mrtvého, držel svou kresbu, na níž byl odkaz: “Mame a otci. Je mi líto, že jsem takový ošklivý, hloupý a chromý. Nechtěl jsem vás zklamat, chtěl jsem pouze jedno … Obejmout tě, mami … dát ti pusu a říct, že tě miluji … ”

Dále už nebylo žádné pokračování … chlapci přestalo bít srdce.

Nebuďte nepozorní ke svým dětem! V jejich srdíčku tolik lásky, která by vystačila celému světu …