Nedávno jsme publikovali článek , který přinesl informace o studii odhalující, že během odebírání orgánů po srdečním selhání jsou dárci často bdělí, při vědomí a všechno cítí.
Uvedený článek vyvolal na Facebooku poměrně živou diskusi. Vzešlo z ní mnoho otázek, na které bychom chtěli navázat v tomto volném pokračování.
Někteří komentující, včetně lékařů, poznamenali, že mluvíme o odebírání orgánů při srdečním selhání, přičemž většina transplantaci se u nás dělá při mozkovém selhání.
V tomto článku si kromě samotného průběhu odebírání orgánů řekneme i pár důležitých informací ohledně druhů odebírání orgánů a tom, jaký je to vlastně “mozkově mrtvý” člověk, včetně morálních otázek.
Průběh odebírání orgánů naleznete rozepsaný v 18 bodech na konci tohoto článku, ale určitě si přečtěte i ty ostatní věci.
Dva druhy odebrání orgánů
- Aby se mohlo provést odebrání orgánu, člověk musí být stále živý. Musí mu pracovat plíce i srdce. Krev musí proudit v jeho žilách a okysličovat celé tělo.
- Z člověka, který je už nějaký čas mrtvý, se orgány odebírat nedají. Proto se potenciální dárce musí držet při umělé plicní ventilaci a pracujícím srdci. K tomu se používají různé podpůrné prostředky.
- Tuto rozlišujeme 2 druhy situací, při kterých se odebírají orgány:
- Odebírání orgánů při srdečním selhání
- Odebírání orgánů při mozkové smrti
1. Odběr orgánů při selhání srdce
Při srdečním selhání musí orgány odebrat rychle, neboť tělo zakrátko umírá. To však umožňuje odebrání pouze jednoho nebo maximálně pár orgánů, tedy ne všechny, co by se daly nějak zužitkovat.
Alternativou je napojení pacienta na umělý krevní oběh. Napojení na umělý krevní oběh je však povoleno pouze v některých zemích, na Slovensku zatím ne.
No a protože při srdečním selhání mozek stále funguje, objevují se případy, že člověk je při vědomí a všechno cítí. Křičet nemůže proto, že mu před odebíráním orgánů podají pouze paralyzující látku, avšak už ne anestetikum.
Zlé jazyky tvrdí, že anestetikum nedají z toho důvodu, protože pokud by mu ho podali, tak by tím lékaři vlastně přiznali, že ten člověk stále žije a cítí. No a to by mohlo ohrozit důvěryhodnost celého procesu dárcovství orgánů.
V diskusi padaly argumenty, že při odebírání orgánů z člověka s “mozkovou smrtí”, kterých je na Slovensku většina, nic takového nehrozí. V tomto článku se podíváme blíže právě na případy odebírání orgánů při mozkové smrti a vysvětlíme v čem je jejich kontroverznost.
2. Odebírání orgánů při mozkové smrti a jeho kontroverze
Kdy je člověk živý a kdy mrtvý? Smrt je vědecky definována jako zánik látkové výměny (metabolismu) v tkáni.
Mozková smrt je ale poměrně nový pojem. Donedávna byl člověk buď živý nebo mrtvý. Pro transplantační průmysl to však představovalo závažný problém.
Totiž, z lékařského hlediska se orgány mohou odebírat pouze ze živého těla, jinak jsou již znehodnoceny. Avšak z morálního hlediska odebírat orgány ze živého člověka není možné.
Tento rozpor se tedy vyřešil tím, že se zavedl nový účelový pojem “mozková smrt”. Tedy stav, kdy je tělo, kromě mozku, normální celé živé.
Nazývat takového člověka “mrtvým” tedy odporuje základním vědeckým definicím.
Navíc o “mozkové smrti” nerozhoduje nějaký jednoznačný objektivní test nebo vyšetření, ale konsultován lékařů, kteří hlasují. A tak jako každé jiné hlasování, tak i toto je již ze své podstaty subjektivní.
Nejednou se stane, že pacient leží v nemocnici s poškozeným mozkem. Pak se zjistí, že je vhodným dárcem orgánů a lékaři ho najednou prohlásí za “mozkově mrtvého”, jen aby mu mohli odebrat orgány.
Lidé mají mylnou představu o dárcovství
Pojďme se však nyní podívat na to, jak se lidé rozhodují pro dárcovství orgánů.
Většina s tím nemá žádný problém, vždyť přece dárcovství orgánů zachraňuje životy. Řeknou si: ” Vždyť když budu mrtvý (mozkově), vypnou přístroje a nebudu už nic cítit, tak potom mi mohou orgány odebrat “.
Ale když se dozví, že přístroje se vypínají až po odebrání orgánů, tak obvykle zpozorní. ” To jsem skutečně nevěděl “, reagují zhrozeně. Tento zásadní fakt jim lékaři téměř nikdy neřeknou. Zřejmě tušíte, proč.
A neřeknou to ani rodičům, jejichž nutí k dárcovství orgánů jejich umírající dítě. Pak, když se to dozví až po proceduře, bývají obvykle i celé roky zdrceni z faktu, že nechali své dítě zemřít opuštěné, pod skalpelem lékařů.
Co jsou to vlastně “mozkově mrtvý”?
S pojmem mozkově mrtvý se často vynořují mnohé otázky, jako například, zda jsou takový lidé docela mrtví, napůl, zdánlivě, umírající nebo vlastně živí?
Mozkově mrtví lidé dýchají, reagují na dotek, při prvním řezu chirurga jim někdy vyskočí tlak, začnou se potit, jsou jim během zákroku odebírání orgánů podávané léky.
Transplantační medicína tak v podstatě zabíjí živého člověka za účelem získání jeho orgánů. A aby neměli z toho výčitky svědomí, nazvou ho “mozkově mrtvým”. Namísto “dárcovství” by to mělo spíše nazývat pravým jménem a to je “odběr” orgánů.
Nabízí se zde množství dalších otázek:
- Může být člověk mrtvý a zároveň mít vitální orgány?
- Je “mozková smrt” pouze účelová definice pro ospravedlnění zabíjení?
- Je možné spolehlivě stanovit mozkovou smrt nebo mají pravdu ti, kteří tvrdí, že výpadek všech mozkových funkcí není
vůbec měřitelný? - Možná umírajícího člověka prohlásit za mrtvého?
- Můžeme učinit rozhodnutí za umírajícího, který během života nestihl udělat toto rozhodnutí? (Takových je 94% dárců)
- Jaký to bude mít vliv na rodinu umírajícího?
- Je přípustné nejpotřebnější obtěžovat zoufalou rodinu otázkou o “darování orgánů”?
- Jsou věřící lidé povinni jménem “vědy” vzdát se svého náboženství učícím o jednotě těla, duše a ducha?
- Můžeme umírajícího člověka, který se nedokáže bránit, zbavit jeho důstojnosti jen kvůli jeho “užitečnosti” pro
společnost? - Co když umírající vnímá mnohem více než si myslíme?
- Nejsou srdeční tep, tělesné teplo, dýchání, horečka, kožní vyrážky, pot, stolice, moč, nárůst krevního tlaku, zrychlení pulsu či pohyb končetin znakem života?
- Jak je zaručena nezávislost a nestrannost lékařů rozhodujících o “mozkové smrti”? To, že Transplantační lékaři nejsou součástí konzilií záruka není. Ostatní lékaři přece nežijí ve vzduchoprázdnu a mohli být ovlivněni (nemluvě podplaceni).
- Po akceptaci odebírání orgánů přejdeme k akceptaci medicínských pokusů na “mozkově mrtvých” lidech?
Nebude se salámovou metodou časem více a více urychlovat okamžik úmrtí?
Jací jsou vlastně “mozkově mrtví” lidé?
- Lidé také nevědí, že mozkově mrtvých lidí je nutné až do odběru orgánů krmit, ošetřovat a pečlivě sledovat. To může trvat i týdny či dokonce měsíce.
- Mezitím se jim podávají léky na posílení srdce a jiné povzbuzující látky na jejich udržení při životě. Funguje jim metabolismus, trávení či buněčné dýchání. Mohou také onemocnět a dostat horečku.
- Tlak krve mají obvykle konstantní, ale při prvním řezu skalpelu se prudce zvýší.
- Tělo nadále tvoří krev, tkáně a hojí rány. Ledviny fungují a tvoří moč. Dokonce se vytvářejí i hormony, za jejichž produkci je zodpovědný mozek. Muži stále mají 17 reflexů, ženy 14. Reagují na vnější podněty.
- Dokonce existuje případ, že těhotná žena po 107 dnech “mozkové smrti” porodila zdravé dítě císařským řezem. Může mrtvý člověk na svět přivést nový život?
- Toto jsou všechno velmi závažné otázky a fakta, které lidem žádný lékař neuvedla ani nevysvětlí. Museli jsme to proto udělat my.
Další věcí, kterou vědomým dárcům za jejich života, ani pozůstalým náhodným dárců nikdo nikdy nevysvětlí, je samotný průběh odebírání orgánů.
Pojďme se tedy podívat, jak to celé probíhá:
1. Odběr orgánů probíhá obvykle v noci, kdy je dárce převezen z jednotky intenzivní péče na operační sál.
2. Dárce se přemístí na operační stůl. To někdy vyvolá jeho pohyby a zmate personál. Pokud během odebírání selže srdce, normálně se oživuje jako klasický živý člověk.
3. Na podlahu se rozloží plachty, aby chirurg nestál ve směsi vody a krve, která během odebírání orgánů stříká všude kolem.
4. “Dárci” svážou ruce, aby zabránili jeho pohybem.
5. vydezinfikovat ho a zakryjí plachtami.
6. Podají se mu léky na uvolnění svalů i narkotika proti bolesti. Avšak mnozí anesteziologové dnes na doporučení lékařských komor od léků proti bolesti upouštějí. Jinak by tím nepřímo přiznali, že “dárce” cítí bolest a tedy asi není mrtvý. Raději tak riskují, že pacienti budou během odebírání orgánů trpět.
7. Při odebírání více orgánů může celá procedura trvat i několik hodin, na dárci se vystřídají několik transplantační týmy, i 20 různých lékařů.
8. Během celé doby jsou “dárci” připojený na dýchací a monitorovací přístroje. Anesteziologové musí celý čas sledovat životně důležité funkce, až do odebrání posledního orgánu.
9. Podle potřeby se pacientovi během zákroku podávají léky, tekutiny a někdy dokonce i krev nebo čerstvá plazma, aby se zajistil vyvážený metabolický stav.
10. Při naříznutí krku až po spony stydké dochází k nárůstu krevního tlaku, zrychlení srdeční frekvence a zvýšení adrenalinu v krvi. Někdy nastává i zarudnutí a záškuby obličeje či pocení. Při normální operaci se tyto příznaky považují za pociťovanou bolest pacienta. Ne však u “mozkově mrtvých”. Je toto normální? Vždyť medicína si tuto vysloveně protiřečí a vykládá dvě úplně stejné situace rozdílné.
11. Operační pilkou se rozřízne hrudní dutina a otevře hrudní koš.
12. Orgány se uvolňují za bijícího srdce a hned se preparátu a konzervují na odběr pomocí roztoku s teplotou 4 stupně Celsia.
13. Pokud tato chladná preparujúca tekutina vnikne do žijícího těla, zvýší se krevní tlak a srdeční tep, případně na tváři se objeví záškuby.
14. operatéra zvednou kožní laloky, aby do těla mohli lít konvice ledové vody na ochlazení orgánů a následně ji odsávají pryč spolu s krví.
15. Skupiny lékařů postupně odebírají všechny orgány, které se dají transplantovat – srdce, plíce, ledviny, játra, slinivka, střeva, oční rohovku a střední ucho. Orgány se kontrolují jejich na operačních stolech a následně opouštějí operačku v chladicích boxech.
16. Odebráním všech orgánů “dárce” zemřel.
17. Na konci zůstává obvykle na ošetřovatelům, aby v těle vycpali dutiny a zašili obrovské rány. Omlouváme se za výraz, ale to, co z “dárce” zůstane, je už jen prázdné vykuchané tělo.
18. Klidné a chráněné umírání za přítomnosti rodinných příslušníků nebo přátel není možné. Umírajícího na jeho poslední cestě provázejí Transplantační lékaři.
závěr
Tak jak, změnily tyto informace váš pohled na “dárcovství orgánů”?
Netvrdíme, že každé darování orgánů je nutně špatné, v mnoha případech může zachraňovat životy. Považovali jsme však za nutné přiblížit vám i tuto jeho odvrácenou stránku, o které vám lékaři zřejmě nikdy neřeknou.
Problémem na Slovensku je, že byl přijat zákon, který z každého občana ČR dělá automatického dárce i bez jeho výslovného souhlasu. Pokud by se vám nebo vašim blízkým nedejbože něco takového přihodilo, pak vězte, že vám mohou odebrat orgány i bez souhlasu pozůstalých.
Vůli příbuzných sice mohou zohlednit, no nemusí. A tak v případě “mozkové smrti” může dojít dokonce ik násilnému odebrání orgánů proti vůli rodiny.
Jediným způsobem, jak tomu zabránit, je ještě během života vypsat prohlášení o odmítnutí dárcovství orgánů, podepsat ho u notáře a zaslat na Národní transplantační organizaci.
