“Otec nás s mámou a sestrou beztrestně mlátil hlava nehlava,“ svěřila se česká zpěvačka a herečka Světlana Nálepková (62).
Po většinu života byla nešťastná a často se pohybovala na pokraji smrti. Česká herečka a zpěvačka Světlana Nálepková (62) se v otevřené výpovědi přiznala, že jí vlastní otec poškodil psychiku. Alkoholik, násilník, hrdý komunista Ondřej Nálepka. Jako plukovník Československé lidové armády a bratr sovětského hrdiny Jana Nálepky, důstojníka a partyzánského velitele, požíval v totalitním režimu neomezených výsad a privilegií. Hrubě je aplikoval i na svou vlastní rodinu.
„Byl agresivní, neuměl se ovládat. Fyzicky napadal mámu a pak i nás se sestrou. Mlátil nás hlava-nehlava a někdy to bylo až na nemocnici,“ přiznala Světlana. Roky neustálého stresu a strachu u ní vyvolaly psychické problémy a pravděpodobně způsobily, že si po dvou rozvodech nedokázala najít stálého partnera. Ve chvílích zoufalství hledala pomoc v regresní terapii, tibetském učení, buddhismu a józe. Pravidelně cestuje do Himálaje, aby si pročistil mysl. „Když otec umíral, trápilo mě, že mi to není líto. Pak jsem si uvědomila, že vítězství je už jen to, že jsem mu odpustila a necítím k němu nenávist.“
Hádky jsou přece normální…
Kořeny Světlany Nálepkové sahají na východ. Její matka je česká učitelka ruského původu a otec byl vojenský důstojník z obce Smižany u Spišské Nové Vsi na východním Slovensku. „Když vám řeknu, kde se seznámili, budete se smát. Bylo to na koncertě Alexandrovců,“ začala Světlana vesele. Setkali jsme se s ní na hudebním festivalu Josefa Bednárika v Brusně, kde vystupovala se svým šansonovým recitálem. Netajila se tím, že utrpení, kterým prošla, jí pomohlo lépe procítit a interpretovat texty smutných písní.
Po svatbě se její rodiče usadili v Praze, kde se narodil on i její o pět let starší sestra Taťána. Světlana Nálepková otevřeně hovoří o svém těžkém osudu. Jen někdy se její hlas zadrhne, když popisuje hrůzy. „Moji rodiče se nikdy neměli setkat. Máma intelektuálka se vztahem k umění a otec drsný voják, který chodil v uniformě. To přece nemohlo fungovat,“ říká rozhodně.
Podle dcery si otec své drastické způsoby přinesl z dětství. „Měl osm sourozenců. Pokud někdo z nich něco vyvedl, nikdo nezjišťoval, kdo to byl. Děda odpásal řemen a zmlátil všechny. Tam se děti musely bít, bylo to normální,“ popisuje zvyky slovenské rodiny, jak je znala z vyprávění svého otce. Malá Světlana často jezdila do Smižan. Bohužel nikdy neměla příležitost se s babičkou setkat. „Zemřela jako padesátiletá na infarkt a po osmi dětech načisto sedratá. I ona byla bitá,“ říká její vnučka.
Bála se rozvést
Ondřej Nálepka měl hodnost plukovníka lidové armády. Svou převahu dával najevo zejména tehdy, když se opil. Matka své dcery zamykala v jejich pokoji, ale ne vždy to pomohlo.
„Jednou, těsně před tím, než měl otec odcestovat do Bulharska, jsem ho potkala ve dveřích. Právě jsem se vrátila z divadelního festivalu v Prešově a počítala jsem s tím, že už nebude doma. Začal mi oplzle nadávat a pak mě skolil na zem. Kopal mě do břicha, do hlavy, mlátil mě opravdu hlava-nehlava a já jsem se už ani nebránila. Na závěr po mně ještě hodil nějakou lampu a odešel z bytu. Po chvíli se vrátil a já jsem tam stále ležela. Podal mi ruku a jako by nic mi řekl, tak se měj a všechno bude dobré. Za hodinu už o tom nevěděl. Vytěsnil to z hlavy,“ vyprávěla autorka, jak ji týral vlastní otec.
Ondřej také bil svou ženu paní Nálepkovou. „Byl nepředstavitelně žárlivý,“ vysvětluje. “Maminka se ho bála. Dvakrát se s ním chtěla rozvést, ale soudce jí hned řekl, aby nepočítala s tím, že dostane děti. Tak se vrátila domů a raději strpěla bitvu, než by o nás měla přijít,“ vzpomíná s hořkostí v hlase.
V roce 1989 se politický systém v Československu změnil, ale bylo už pozdě. “Se sestrou jsme odešli z domu, ale máma s tátou zůstávala. Nabádali jsme ji, aby ho opustila, dokonce jsme jí našli družstevní byt. Neměla na to sílu. Žila ve strašném stresu a denně měla ukrutné bolesti hlavy. Měla opravdu hrozný život, dnes už je po smrti,“ povzdechla si dcera.
Podržel ji exmanžel
Světlana Nálepková se dokázala svému otci významněji vzepřít koncem 80. let, v době, kdy se u nás hroutil politický systém. “Jako tvrdý komunista nesnesl něžnou revoluci. A nikdy se nedokázal smířit s tím, že jsem tu změnu podporovala. Když jsem poslouchal Krylova Bratříčka, vytrhl mi kazetu z magnetofonu a dupl na ni. Když jsem podepsal petici za propuštění Václava Havla, prohlásil, že jsem ostuda rodiny a že se můj strýc, kapitán Jan Nálepka, obrací v hrobě. Odpověděl jsem mu, že by se měl zachovat jako chlap a podepsat to sám. Vrcholem bylo, když jsem podepsal petici Několik vět. Když v Hlasu Ameriky přečetli mé jméno, můj otec zkolaboval, dostal infarkt a byl převezen do nemocnice.”
Herečka si svého otce neváží od doby, kdy byl hospitalizován
“Nemohla jsem ho vidět, a tak mě navštívil můj manžel Michal Nesvadba, se kterým jsem se v té době rozváděla. Představte si, že by mu můj vlastní otec řekl, aby to vzdal, protože si zasloužím, aby mi z politických důvodů vzali dceru. O svém otci jsem si nedělal žádné iluze, ale trvalo mi dlouho, než jsem se s tím vyrovnal. Bylo to definitivní. Pak dostal silnou žloutenku a musel přestat pít,” říká.
Bez nenávisti
Ondřej Nálepka strávil své poslední dny v důstojnické nemocnici. Světlana ho navštívila, až když umíral. “Byla jsem za ním několikrát, ale už mu píchali morfium a byl mimo. Nemohouc tam ležel, nevnímal a já věděla, že konec se blíží. Snažila jsem se navodit si lítost a plakat, ale nešlo mi to. Připomínala jsem si některé vzpomínky z dětství, jak mě nosil na zádech a jak jsme byli u moře, ale nic mě nedojalo. Jak jsem tam seděla, byla jsem ráda, že alespoň necítím vůči němu žádnou zášť nebo nenávist. Už to bylo vítězství.“
Nezdravá atmosféra v rodině Světlany Nálepkové ji poznamenala na celý život
“Otec hraje hlavní roli i v tom, že se mi nedaří udržet žádný vztah. Nikdy jsem nezažila normální fungování rodiny. Nikdy jsem neviděla, jak se má chovat pravý muž. Vždy jsem si myslela, že lásku si musím zasloužit. Moji partneři toho dost zneužívali. Dělali mi různé věci neslučitelné s morálkou a samozřejmě hlavně mi byli nevěrní. Podceňovali mě, poslouchala jsem, že jsem ‚socka’ a trčí mi sláma z bot. Mysleli si, že jsem na nich závislá a neopustím je. Nejednou tomu tak také bylo. Všechno jsem omlouvala, protože jsem asi prahla po lásce. Nevěděla jsem, jak s tím pracovat.“
Nakonec se našla
Dnes se Světlana Nálepková cítí dobře po všech stránkách, ale jak dodává, “byl to náročný proces”. Trpěla nízkým sebevědomím. “Zoufale jsem stála před otázkou, zda skočit z mostu, nebo si něco udělat. Naštěstí jsem si vybrala druhou možnost,” říká. Začala chodit na regresní terapii, která jí umožnila zpracovat věci a události, které prožila. “Asi po půl roce přišla nabídka z brněnského Hnutí Brontosaurus na cestu do Himálaje. V Ladaku vzdělávali děti a řekli mi, jestli bych je nemohl učit drama. Souhlasil jsem a vzal s sebou neteř.”
Herečka nečekala pohodlí, ale podmínky, které tam našla, ji šokovaly. “Bylo to hrozné. Nemohl jsem tam ani dýchat. Krvácela jsem z nosu dvacetkrát denně, měla jsem zánět dutin, bolesti hlavy a musela jsem učit děti. Žádná voda, žádný záchod, spacák na podlaze. Všude jsou brouci a blechy. Nikdo vám nemůže pomoci. Žádný telefon ani satelit. Buď se vám to podaří, nebo ne. Viděl jsem, jak mě trhají supi. Naštěstí se mi podařilo dostat domů, kde jsem byl okamžitě hospitalizován s nádorem na mozku.”
O Indii nechtěla slyšet ani slovo, ale za čtyři měsíce se tam vrátila
„Uvědomila jsem si, že moje mysl se díky učiteli buddhismu a meditace, se kterým jsem se tam seznámila, uvolnila a posunula. Musela jsem se vrátit, abych si ještě zodpověděla nějaké otázky. Absolvovala jsem kurz buddhismu a seminář meditace. Sama ve stanu jsem strávila pět dní v tichu, přičemž osm hodin denně jsem jen meditovala. Uvědomila jsem si, že je zbytečné zabývat se zbytečnými spory a trápit se věcmi, které nejdou změnit.“
