Jmenuji se Mila a jméno mého manžela je Sasha. Vdali jsme se před sedmi lety. Svatba byla úžasná. Hosté nám přáli mnoho lásky a mnoho dětí. Po svatbě jsme se zaměřili právě hned na dítě.
Dítě
Moje první těhotenství bylo neúspěšné, protože se Mila moc přepínala. Bylo nám to moc líto a pokračovali jsme ve snaze o naše dítě dál. Ale opět se všechno pokazilo.
Druhé těhotenství bylo ještě horší než první, bylo totiž mimoděložní.Po operaci, kterou si tato situace žádala jsem si vyslechla ten nejhorší verdikt – už nikdy nebudu mít děti!
Nový život
Byl to náš velký zármutek. Oba máme skvělý život. Začali jsme spolu žít, měli jsme dobré bydlení i život plný dovolených a zážitků. Ale teď je nám už třicet.
Už máme vše, co potřebujete: byt, chalupu, dvě auta. Ale v našich životech byla stále prázdnota
Nápad
– Milo, co si vzít dítě z dětského domova? Každý má děti … Chci také vychovávat dítě …
– Sasho, přemýšlela jsem o tom, z nějakého důvodu jsem se bála toto ti nabídnout … Koho bys raději? Chlapec nebo dívka?
– Je mi to jedno, ale raději bych měl dívku, chci ji hýčkat jako skutečnou princeznu!
– Souhlasím
Začali jsme pracovat na adopci. S naším majetkovým statusem jsme obdrželi povolení k adopci poměrně rychle. A pak jim bylo dovoleno jít do dětských domovů. Nemysleli jsme na novorozence, chtěli jsme již trochu starší dítě.
Dětský dům
Když jsme tam přišli, děti si spolu hrály ve dvoře. Stáli jsme stranou a rozhlédli se kolem. Pak jsem cítila, že mi někdo tahá za oblečení. Když jsem se podívala dolů, uviděla jsem malinkou blondýnku s legračními pihami. Mohly jí být tak 3 roky.
Usmála se a zeptala se mě: “Teto, nejsi moje matka?”
Mé srdce se téměř zastavilo. Nevěděl jsem, co mám říci, ale slzy mi tekly z očí a ta slova z mých úst vyšla:
“Ano, má drahá, přišli jsme pro tebe!”
Sasha vzal dítě do náruče a šel do domu ředitele. Jmenoval se Alexey Pavlovich. Když nás viděl s touto malou holčičkou v náručí, nervózně zavrtěl hlavou a s trochou lítosti požádal učitele, aby si vzal dítě zase ven. Pak nás přivedl do své kanceláře a mluvili jsme.
– Víte … je to trochu těžší … dívka totiž tady v domově není sama …
Okamžitě jsem přerušil Alexeja Pavlovicha:
“Má ještě malého bratra?”
– Ne, ne, má dvě sestry … Jsou to trojčata. Vezměte si je všechny.
Saša a já jsme k sobě zamrkali. Tři identické princezny?
“Jejich rodiče je opustili?”
– Matka byla ještě velmi mladá, když byla těhotná … A najednou se narodily tři děti a její tělo selhalo: děti byly zachráněny, ale nikdo si je neadoptoval. Kdo potřebuje tři najednou? Ale nemůžeme je přece od sebe oddělit!
– Chceme je!
Řekl Sasha přesvědčivě a vstal.
– Jaká jsou jejich jména?
Za holčičkama jsme spěchali. Okamžitě s námi zacházeli jako s rodiči. Zahrnuli nás dotazy a příběhy.
O několik dní později jsme si vybrali nový velký byt pro pětičlennou rodinu, protože teď potřebujeme hodně prostoru!
