Když se kancelář Brian Hefley Shepardové přestěhovala do nových prostor, žena zjistila, že z jednoho okna byl výhled na vlakovou stanici.
Malá dcerka Briana z toho byla nadšená.
Každý den stála u okna a mávala na příchozí vlaky. Po několika dnech si malou fanynku všimli i průvodci, kteří ji také zdravili a usmívali se na ni.
Když se blížil vlak, průvodci pískali a holčička rychle utíkalo k oknu, aby mohlo pozdravit svých nových kamarádů.
O 3 roky ale nadešel první den školy.
Dcerka už nemohla zdravit průvodců, i když oni stále pískali a dívali se do prázdného okna.
Tehdy se žena rozhodla na papír napsat krátký vzkaz: “Začala jí škola!”
Briana si nebyla jistá, zda si někdo odkaz přečte, ale doufala, že průvodci pochopí, že na nich holčička už nebude mávat každý den.
Jednoho dne na dveře kanceláře zaklepal neznámý muž. Když Briana otevřela, zjistila, že je to jeden z průvodců, který jí dcerku zdravil každý den. Muž chtěl vědět, co se stalo s tou malou blondýnkou, která jim každý den zlepšila náladu.
Odkaz byl příliš vysoko a nedokázali ho přečíst. Dovtípil se, že možná šlo děvčátko do školy a chtěli se ujistit, zda je vše v pořádku.
Muž řekl, že pro všechny průvodců byla důvodem na úsměv.
Průvodce řekl, že jí chtěli koupit dárek k narozeninám, ale netušili, zda s tím Briana bude souhlasit. Ženu ta informace dojala natolik, že nedokázala zadržet slzy …
Jejich gesto mi vrátilo víru v lidské dobro. Na ten okamžik nikdy nezapomenu. – napsala Briana.
