Naši rodiče se o nás starají, když my ještě nemůžeme, a jsou to oni, kdo při nás stojí a podpoří nás, když máme pocit, že se nám nic nedaří.
Je to bezpodmínečná láska, která nezná hranic
Vztahová poradkyně a životní koučka Lisa Schmidtová přišla o rodiče a napsala jim dojemnou vzpomínku na své pocity. Vysvětluje, jak ji jejich smrt ovlivnila z dlouhodobého hlediska i v každodenním životě. Vypráví také o pozitivních myšlenkách, které jí pomáhají vyrovnat se s touto velkou ztrátou, a nepochybně nás inspiruje…
“Myslím, že na ztrátu rodiče se nedá nijak připravit. Myslím, že je to další velký krok do dospělosti, který se odehrává v době, kdy se člověk téměř spřátelí se svým otcem nebo matkou. Jejich moudrost ti byla vštípena a ty teď víš, že všechno, co udělali a řekli, a co tě v dospívání rozzlobilo, bylo z čisté lásky a pravděpodobně ti jednou nebo dvakrát zachránili život.
O oba rodiče jsem přišla v rozmezí dvou let. Moje matka zcela nečekaně a můj otec poměrně rychle po diagnóze rakoviny. Moje matka byla jediným člověkem, který mi viděl hluboko do duše a dokázala mě probudit tím nejúčinnějším způsobem.
Naučil mě, co znamená lidskost, empatie a velkorysost. Můj otec byl v domě sarkastický realista a jeden z nejštědřejších lidí, jaké jsem kdy poznala. Pokud jste chtěli slyšet, jak to bylo, šli jste za mým otcem.
Smutek má svůj průběh a přichází postupně, ale nečekala jsem, že to bude něco, co nikdy úplně nepřejde
1. Telefon mám teď každou noc, když spím, v dosahu uší, protože když byl naposledy pryč, zmeškala jsem poslední hovor své mámy těsně před její smrtí.
2. Pouhá myšlenka na matčinu smrt mi někdy způsobovala fyzickou nevolnost ještě nejméně šest měsíců poté. Doslova jsem zvracel.
3. Jejich smrt někdy způsobila, že se zbytky naší rodiny rozpadly. Dělal jsem, co jsem mohl, abych jejich přání respektoval, a často jsem kvůli tomu vypadal špatně. Ta zátěž byla obrovská, ale chápu, proč si vybrali mě. Díky tomu jsem se stal silnějším člověkem, takže jsem jim vděčný.
4. Zlobím se, že můj syn neměl možnost zažít je jako prarodiče. Mých pět synovců se jich dožilo, ale já se cítím ukřivděná. Měli by je stejně rádi.
5. Za nic na světě bych nevyměnila čas, který jsem s nimi strávila, ale někdy si říkám, že by bylo jednodušší, kdyby zemřeli, když jsem byla mladá. Vzpomínek by bylo méně.
6. Nyní žádám lidi, aby si přede mnou nestěžovali na své rodiče. Kázal jsem jim, jak by měli být vděční a požehnaní, že je mají. Dal bych cokoli za to, abych byl na jejich místě! Připomínám jim, jak rychle život utíká.
7. Cítím se jako vdova – je to jako vstoupit do klubu lidí, do kterého jste nikdy nechtěli. Jak mohu toto nechtěné předplatné vrátit?
8. Jen ostatní “členové” stejného klubu jsou schopni pochopit, co se ve vás odehrává, když ztratíte rodiče. Prostě vás cítí – jinak se to nedá vysvětlit.
9. A ano, život jde dál, ale budou chvíle, kdy se i po mnoha letech budete hroutit, jako by se to stalo včera.
10. Když vidíte své přátele, nebo dokonce cizí lidi s jejich maminkami nebo tatínky, někdy žárlíte. Závidíte jim jejich rodinný stůl. Zlobíš se, že k tobě nemůže přijít máma a chvíli pohlídat děti. Velké životní události už nikdy nejsou stejné.
A tak jsem tady, o 8 a 10 let později
Jsou chvíle, kdy jim chci zavolat, když se stane něco důležitého, a pak mě zasáhne jako rána, že jim nemůžu zavolat.
Jejich smrt nenávratně a navždy změnila mě i můj pohled na svět. Svým způsobem to ze mě udělalo lepšího rodiče. Nyní si velmi dobře uvědomuji, jak důležité jsou pro mého syna vzpomínky a jaký vliv budu mít na jeho život, dokud budu na zemi. Zaslouží si vědět, jak moc ho miluji, a až tu nebudu, všechno, co ho teď učím a vštěpuji, bude mým testamentem.”
